Komentáře k článku: Jízda v terénu
terez a curtis: ~ 1/1 POVINNÁ VYJÍŽĎKA DO TERÉNU S TRENÉREM ~
Vyšla jsem před stáje, kde na mě již čekala Johann. "Tak šup, šup do sedla. Ať tu nečekáme a rychle vyjedeme. Uvidíme, jak si budeš jistá v terénu a jak vám to půjde mimo jízdárnu." Mrkla na mě a rychle a ladně se vyhoupla do sedla. Pohladila jsem Curtise po hlavě, dotáhla jsem sedlo, stáhla třmeny a vyhoupla se do sedla. "Můžeme?" Zeptala se a já jen přikývla. Pobídly jsme současně koně. "Půjdeme všude po jezdeckých stezkách, kde se různě mění terén." Mrkla na mě, vyšly jsme z areálu Hope hned na cestu. "Soustřeď se na sed. To je základ všude." Usmála se. Okamžitě jsem si srovnala sed - paty dolů, kolena tlačila do sedla, ramena dozadu. Postupně jsem si vzala Curtise na otěž.
"Můžeme naklusat?" Zeptala se mě po chvíli Johann.
"Ano!" Zavolala jsem.
"Tak klus!" Zavelila Johann. Nejdříve naklusala ona, protože byla přede mnou a poté jsem naklusala já. Curtis hezky zareagoval a začal dopředně klusat, byl to aktivní klus. Klusali jsme celkem kus. "Krok!" Zavelila opět Johann, zpomalila jsem do kroku nejdřív já a pak Johann. "Super. Dneska cválat nebudeme, protože jsi moc necválala. Takže to budeme kombinovat s klusem a krokem. A taky to bude krátké." Usmála se.
"Dobře," usmála jsem se.
"Tady to je trochu po dnešku tvrdší, tak to přejdeme v kroku a pak tam je odbočka do lesíka, kam půjdeme, je tam stín a mohlo by tam být i měkko pro klus." Opět se usmála a zařadila jsem se vedle ní. Tvrdší místo jsme v klidu přešli krokem, pak jsme odbočili do právě onoho lesíka, kde byl stín. Cestou jsme si povídali o koních, Hope, co ještě čeká a co ji nemine.
"Klus!" Zavelila náhle Johann. Pobídla jsem Curtise do klusu, který opět krásně reagoval. Opět klus byl delší, ale bylo to hezké být takhle venku, zas to bylo něco jiného. "Krok!" Opět zavelila. Přešli jsme do kroku. "Ještě kousek budeme klusat a potom půjdeme už krokem, protože budeme u Hope." Usmála se. Opět jsme si v kroku povídali. Po chvíli jsme si opět naklusali. Curtis byl opravdu super venku, ani se nikam tolik nehnal, jako by věděl, že na něm jedu poprvé ven a nechtěl mě hledat někde na zemi. Po klusu jsme přešli do kroku, to už bylo těsně před Hope. Došli jsme v klidu do Hope, kde jsme sesedli a já šla směr stáje.
terez & curtis: ~ TERÉN S TRENÉREM – VOLNÝ TÝDEN ~
Došla jsem před stáj, kde byla i Jennifer, dneska sedlala Jasmín. Takže dva grošáci ven. Jennifer byla přece jenom rychlejší než já a už seděla na Jasmíně, kdežto já teprve snažila se toho svého lenocha dostat ven ze stáje. „Šup, šup, jinak dneska nevyrazíme.“ Zasmála se.
„No jo, když Curtis si dneska řekl, že bude mít líný den a práce nepřipadá v úvahu.“ Usmála jsem se, dotáhla ho na třetí dírku a stáhla si třmeny. Nalezla jsem přes schůdky, které byli u venkovního uvazoviště. Nechtěla jsem ničit sedlo a radši jsem šla přes tyhle schůdky. Když jsem se úspěšně vyškrábala do sedla, tak jsem ještě zkontrolovala o kolik bude potřeba dotáhnout.
„Dotáhneme koně až po první klusu, ano. Teď půjdeme na druhou stranu než je město, ta cesta je štěrk, ale jsou místa, kde se dá i klusat. Potom půjdeme do lesa, kde bude i takový kopec, kde si koně v klusu hezky máknou, ale to jistě ani jednomu neuškodí, ano. Půjdeme většinu času vedle sebe, takže nemusíš mít strach, že bys mě neslyšela, ano.“ Vysvětlila mi dnešní plán terénu. Když mi bylo řečeno, že tenhle týden je volno, tak jsem se rozhodla chodit ven a pracovat ze země. Pobídli jsme současně koně a šly jsme ven z areálu na opačnou stranu než je městečko. „Když budeš pak chodit sama a budeš chtít, aby si Curtis trochu zamakal v kopcích, když koně hodně taky posilují a jedno jestli jdou nahoru nebo dolu, krokem nebo cvalem, tak tenhle les, který se mimochodem jmenuje Buřinka, protože z jednoho úhlu vypadá jako buřinka, je na to skvělý! Ale těch míst, které jsou skvělé pro tebe, a Curtise je hodně. Momentálně Johan se snaží nějak domluvit jezdecké stezky a taky, aby zemědělci nám povolili stezky přes jejich pole. Ale všechno je bohužel ještě v jednání, snad to starosta povolí a zemědělci budou pohodě.“ Usmála se. To by bylo super, protože občas pro ty koně jsou tyhle vyjížďky super a kůň si taky potřebuje občas odpočinout a dostat se z té rutiny, kterou zažije na jízdárně, ale ne venku. I když je pravda, že i venku se dá pracovat, ale je to jiné. „Klus, lehký klus.“ Zavelela. Stiskla jsem holeně, zhoupla se v sedle a nabídla Curtisovi otěž. Curtis hezky vykročil, i když po pár krocích zase usoudil, že udělal dostatek pohybu a řekl si, že postupně a nenápadně bude zpomalovat, až zase půjde krokem.
„Ale copak to tady vymýšlíte, pane.“ Prohlásila jsem směrem k němu, a když jsem dosedla, tak jsem vždy stiskla holeně, aby Curt nevypadnul z tempa.
„Super, drž ho v takovém klusu. Trochu si ho ještě vezmi na otěž, protože už si dává hlavu dolu. Zvládneš to v klusu?“ Podívala se na mě, koutkem oka jsem viděla, jak Jasmína jde hezky podsazená. Jenom jsem přikývla a zkusila to. Curtis se opřel do otěže a trochu zvednul v hlavu, „pohraj si pravá, levá otěž, on pak zase povolí tu hlavu dolů. Jinak tomu se říká poloviční zádrž, ano.“ Usmála se na mě. Zkusila jsem její rádu ohledně té zádrže. „Ještě chvíli to zkoušej, on povolí, to se neboj.“ Usmála se na mě. Zkoušela jsem to, ani nevím jak dlouho, ale pak Curtis zase povolil tu svojí palici a byl v pohodě. „Krok!“ Zavelela Jennifer. Sedla jsem si do sedla, zaklonila se, ztuhla v zádech a malinko zatáhla za otěž. Curtis si přežvýknul udidlo a potom přešel do kroku.
„Šikovný.“ Usmála jsem se a pohladila jsem ho po krku.
„To, co jsme teď klusali, tak zrovna povolená část jezdecké stezky. Proto je tady napůl štěrk smíchaný s hnojem. Pro koně je to měkké, ale zárověn se neboří.“ Vysvětlila mi, „v lese to je trošku složitější, že jak jsou ty stromy, tak se to musí vymyslet ta cesta tak, aby byla trochu rovná. Takže občas to tady s Björnem procházíme a snažíme se vymyslet co nejlepší cestu. Na kopci plánujeme pár přírodních skoků, například příkop, skok do a z vody, křoví a takhle. Ale všechno je pořád úkol na dlouhou trať. Povolení na tom kopci už máme, ale pořád tam vymýšlíme tu cestu. Klidně tě tam můžu vzít, abys to viděla, jak to tam vypadá.“ Usmála se na mě.
„Určitě to chci vidět.“ Usmála jsem se na ní s radostí. Jennifer pohladila po krku Jasmín.
„Támhle hned zahneme, ten kus cesty než se dostaneme do lesa je hold tvrdší, tak půjdeme krokem, ale až bude čas tak tam navezeme tu směs štěrku a hnoje i tam, ale jak jsou ty vedra, tak jsme rádi, že jsme rádi.“ Usmála se Jennifer na mě. „Ale i tak si můžeš hlídat ten sed. Já vidím ty paty.“ Okamžitě jsem se podívala na své paty a snažila propnout co nejvíce dolů.
Zahnuli jsme na cestu, která vedla do lesa. Cesta byla úplně suchá a od toho byla i popraskaná. „Klidně v tomhle nech Curtise si vybrat, přece jenom jsou to pořád jeho nohy a on sám ví, co mu nejvíce vyhovuje.“ Usmála se na mě Jennifer. Povolila jsem trochu Curtovi otěže a on si sám vybral cestu, která vedla skrz trávu. Cesta ovšem nebyla zas tak dlouhá, protože během chvíli jsme byli v lese.
V lese bylo krásně, stín, takže díky tomu bylo v lese dobře. Jennifer se rozhodla, že je čas koníky dotáhnout. Dotáhla jsem si teda ze sedla Curtise. Pak jsme opět šli chvílli krok, aby si koně zvykli na to, že jsou dotažení. „Dneska tu je krásně.“ Poznamenala jsem a Jennifer přikývla.
„Klus!“ Zavelela jsem opět Jennifer, když jsme se ocitli na široké cestě, která byla měkkčí, ale koně se pořád nebořili. Stiskla jsem holeně, zhoupla se v sedle a nabídla jsem Curtovi otěže. Curtis okamžitě vykročil energickým krokem, vždycky když jsem dosedla, tak jsem stiskla holeně, aby šel ve stejném tempu. Curtis si občas odfrknul a přežvýknul si.
Když jsme se dostali ke kopečku, o kterém mi Jennifer řekla, že vede směrem k těm přírodním překážkám, tak jsme obě přešli do kroku. Jennifer mi vysvětlila, že vždycky, když jdu do s koněm do kopce, tak je dobré si stoupnout do třmenů a když jdu z kopce, tak se zase se zaklonit. Vyšli jsme v klidu kopec a dostali jsme se k oněm přírodním. Procházeli jsme se tam a Jennifer mi ukazovala u toho, kde co plánuje. Fakt to vypadalo úžasně takhle.
Po chvíli jsme se vydali na cestu zpět. Z kopce jsem se trochu zaklonila. Chvíli jsme zase šli krokem, aby měli koně chvíli pauzu, než začnou úplně klusat. „Klus!“ Zavelela Jennifer a opět jsme cestu v lese proklusali. Curtis očividně věděla, že jdeme domů, tak byl hodně nadšený a spíš jsem ho musela brzdit než pobízet.
Když jsme se dostali k okraji lesa, tak opět krok. Cesta, která vedla k hlavní jezdecké cestě byla suchá a tvrdá, tak jsem opět nechala Curtise, aby si vybral cestu, kudy chce jít. Když jsme se dostali na hlavní jezdeckou cestu, která vedla do Hope, tak jsme ještě kousek klusali, ale aby si koně stihli vydýchat, tak jsme se pak šli už jenom krokem. Povolila jsem Curtisovi podbřišník za což mi poděkoval hezkým otřepáním celého těla.
Když jsme se dostali před stáj v Hope, tak jsem z něho slezla, vytáhla třmeny, povolila sedlo. Rozloučila jsem se a poděkovala za vyjížďku Jennifer a šla jsem směr stáje.
terez & curtis: ~ TERÉN S TRENÉREM – VOLNÝ TÝDEN ~
Přišla jsem na poslední chvíli před stáj, kde na mě už čekala Jennifer, která si vzala dneska Enclestona. „Omlouvám se, ale nějak si tady pan Curtis řekl, že bude dneska zlobit a čištění s ním bude velká sranda.“ Usmála jsem se. Dotáhla jsem sedlo, stáhla třmeny a přes schůdky jsem opět vylezla do sedla. Ještě jsem zkontrolovala ze sedla, jestli to je v pohodě. Ano, bylo.
„Dneska půjdeme jenom do lesů, tak snad tam nepotkáme nějaké prase nebo tak něco.“ Usmála se na nás Jennifer a rozešli jsme se před areál směrem do lesů. Jennifer vysvětlovala Nell ohledně jezdeckých stezek, které plánují, a doufá, že příští léto už budou hotové.
Ušli jsme pár metrů, když Jennifer poprvé zahlásila klus. Sedla jsem si, zhoupla v sedle, stiskla holeně, nabídla Curtisovi otěž a on hezky vyšel. Při každém dosednutí jsem stiskla holeně, aby se hezky držel v tempu. U toho jsem si ho vzala malinko na otěž, protože se protáhnul víc než dost.
„Šikovný hoch.“ Pochválila jsem ho slovně a on si odfrknul. Povrch byl suchý díky tomu vedru, co tu panovalo, ale neprášilo se, takže koně se nedusili. Občas jsem se koukla okolo sebe, aby si to Curtis bez mého vědomí jen tak šel do strany a někoho nezašlápnul. Ale naštěstí šel hezky.
„Krok!“ Zavelela po dlouhé době Jennifer. Zasedla jsem, stiskla holeně, zaklonila se a malinko zatáhla za otěže.
„Krok.“ Promluvila jsem potichu ke Curtisovi, který hned na to zareagoval a přešel do kroku. „Šikovný.“ Pochválila jsem a pohladila ho po krku.
„Tady zahneme a půjdeme přes pole. Podobně jako jsme šli na k jezeru, ale půjdeme na druhou stranu. Je tam víc stínu a třeba i tam bude trochu vlhko a koním se půjde lépe.“ Usmála se. Zahnuli jsme na pole, které jsme do půlky šli krokem, a pak zase Jennifer zavelela klus. Očividně chtěla dneska Enclestona nějak unavit. Sice nějak jsem si nevšimnula, že by se s ním prala, ale tak asi na ni měl mnoho energie. A jak se říká, unavený kůň, spokojený jezdec. Navíc, Enclestone stále nemá jezdce a to je mi líto, protože se mi zdá jako super koník.
Doklusali jsme k okraji lesa, kde jsme opět přešli do kroku. Šli jsme na opačnou stranu, než se jde k jezeru. Chvíli opět krok a potom zase kluse. Šli jsme do mírnějšího kopečka v klusu, sice jsem se snažila držet Curtise v klusu, protože chlapec měl pocit, že musí hned cválat.
„Zpomal, cval nechci, tak klidni.“ Mluvila jsem směrem k němu a on si jenom nasraně odfrknul a víc zabalil. Jennifer pochopila, že musíme očividně přejít do kroku. Sice Curtis pohazoval hlavou, že už ho klus a krok nebaví. Snažila jsem se hrát s otěží, aby se trochu uklidnil. A trochu to i pomohlo.
Po chvíli se Jennifer rozhodla, že je opět čas jít domů. Jelikož byl Curtis trochu zpocený, tak to bylo i pro něj dobře. Občas jsme si zaklusali, abychom cestu urychlili. Ale před Hope jsme šli krokem, aby si koně vydechli.
V Hope jsme sesedli a odvedli koně do stáje.
nell a clementine: VOLNÝ TÝDEN – TRENINK S TRENÉREM (TERÉN) 1/1
Dovedla jsem na ruce Clementine k bráně. Bjorn už na nás čekal s valáškem Jimmym. „Tak jo, nejprve pár pravidel. Sice budeš ze začátku jezdit s někým z nás, ale později se ti to bude hodit. Tak tedy, doufám, že máš sebou mobil. Nikdy nevíš, kdy se co vymele a měj ho raději nabitý. Není nic horšího, než se nedovolat pomoci a pak někde kdo ví jak dlouho čekat. No a taky kůň musí ten zvuk tvého mobilu znát, aby ti nezačal jančit.“ Pověděl Bjorn a čekal, zjevně než to zpracuju. „Jasně, chápu, takže bez nabytého mobilu nikdy,“. Hned jsem si udělala další poznámku, že to můžu skvěle zapojit mezi přirozenou komunikaci. „No a další věc je ta, mít na sobě nějaký reflexní prvek a na koni samozřejmě také. Platí to zvláště pro zimní dny, kdy se rychleji stmívá no a samozřejmě také na silnici. A poslední věc, když budeš po silnici, tak jeď zásadně krokem! A když někde půjdeš, tak to dopředu oznam a přibližně i dobu návratu, ať nechytáme infarkt! A to by bylo asi tak vše!“ Skončil Bjorn s radami.
„Co se týče míst, dneska bychom to mohli vzít po cestě do lesa, a nebo k jezeru. Kam myslíš?“ Optal se, zatímco se vyšvihl do sedla. Stáhla jsem třmeny, vložila nohu do třmenu a také jsem se vyhoupla na hřbet kobyly. „Ten les zní dobře!“ „Fajn, tak jdeme!“ Mlaskl na Jimmyho a ten se rozešel. „Tak pojď holka,“ pobídla jsem ji stiskem holení do kroku a trošku jsem si pomohla sedem. Clementine se rozešla. Projeli jsme bránou ven. Klisna chodila v kroku a pomalu začala snižovat hlavu. Užívala jsem si ten pohled z koňského hřbetu. „Kdy budu moci jezdit samostatně ven? Ptám se jen pro informaci!“ Dodala jsem hned poté, co jsem se zeptala. To tak, ještě by si myslel, že jsem hned nějaký mistr světa nebo tak něco! A opravdu jsem nechtěla, aby si tohle o mě myslel! Přesně jak jsem si myslela. Bjorn se na mě podíval hodně nevěřícně, jak kdybych spadla z Venuše. „To tě čeká ještě dlouhá cesta! Až po složení licence, kůň není pes!“ „Jasně, já vím, já jen pro informaci,“ Řekla jsem mírně.
Mezitím jsme dojely do lesa. Příjemný chládek tu vládl a byla tu docela pěkná pěšinka. „Za chvíli se to bude rozšiřovat, tak myslím, že můžeme naklusat,“ pověděl Bjorn. Kývla jsem. Na klus jsem se těšila a klisna už vypadala docela uvolněně. Náhle mě osvítil nápad. Uviděla jsem totiž stromy akorát dost daleko od sebe. „Zkusím udělat slalom. Mohla bych?“ Optala jsem se. „Když se nepřizabiješ,“ pověděl, nicméně přikývl a udělal nám místo.
Přitiskla jsem pravou holeň a pravou otěž ke krku, přenesla váhu na levou sedací kost a objela jsem strom. Naštěstí byla mezera dost široká. Totéž jsem udělala i na druhou stranu, totiž na pravou ruku. A to tak, že jsem přitiskla levou holeň, levou otěž ke krku, přenesla váhu na pravou sedací kost. Ještě párkrát jsem takhle Clementine ohýbala. „Tak je hodná!“ Pochválila jsem ji. Myslím, že to bylo dobré cvičení na uvolnění. „Tak, za chvíli se dostaneme na prostornou mýtinku a tam můžem naklusat,“ Pověděl Bjorn, když jsme dokončily uvolňovací cvik. Mlaskla jsem na Clemču a vydala jsem se bok po boku s Bjornem.
Za nějakou chvíli jsme opravdu dojeli na mýtinku. „Tak, můžem naklusat!“ Zavelel Bjorn a pobídl valáška do klusu. „Tak, klus holka!“ Stiskla jsem silněni holeně a Clementine naklusala. „Kopíruj mě!“ Pověděl Bjorn a předjel nás. Trošku jsem zpomalila, abych udržela rozestup mezi námi a držela se za Bjornem. Všimla jsem si, že zatáčí doleva, tak jsem tak učinila také, přiložila jsem pravou otěž ke krku klisny a natočila mírně ramena ve směru, v jakém jsem chtěla. Po chvíli Bjorn otočil na opačnou stranu. „Tak, pomalu bychom měli jet zpátky,“ Pověděl Bjorn poté, co jsme koníky nechali přejít do kroku. Přikývla jsem, i když se mi moc nechtělo. Jízda v přírodě má prostě svoje kouzlo. Ale co se dá dělat.
Obrátila jsem tedy koně a vyrazily jsme zpět stejnou cestou. Při zpáteční cestě se nic moc zajímavého nestalo, krom toho že někde na stromě zašustily listy. Clementine jen nastražila uši, ale jinak byla v klidu, za což sklidila velkou pochvalu.
Dojeli jsme do areálu, kde jsem sesedla a vytáhla třmeny. Rozloučila jsem se s Bjornem a šli jsme si každý po svém.
clair a sunshine: TERÉN S TRENÉREM 1/1 – VOLNÝ TÝDEN
Vyšla jsem ze stáje a rozhlédla se. Jennifer stála s Jasmínou opodál. „Promiň mi to zdržení.“ Omlouvala jsem se hned. „To je v pohodě, dorazila jsem taky pozdě.“ Mávla nad tím rukou Jennifer, dotáhla si Jasmínu a vyšvihla se do sedla. Já udělala to samé. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla si na obou stranách třmeny a vyhoupla se nahoru.
„Kam pojedeme?“ Zeptala jsem se zvědavě. „Nech se překvapit.“ Šibalsky se na mě usmála Jennifer a pobídla Jasmínu do kroku. Stiskla jsem holeně a nechala Sunshine vykročit kupředu. „Dávej si dobrý pozor, nikdy nevíš, čeho se ti kůň může leknout.“ Dodala ještě Jennifer a já přikývla. Prošly jsme bránou vedoucí pryč z areálu a pokračovaly cestou dál.
Za nedlouho Jennifer odbočila na cestičku vedoucí do lesa. „Rushwillský les se ti určitě bude líbit. Je to tam nádherné, stejně jako v jiných částech zdejší přírody.“ A měla pravdu. Hned jak jsme vjely do lesa, zaznamenala jsem ten neuvěřitelný klid a pořádek. Cesta byla dostatečně široká, takže jsem se zařadila vedle Jennifer na Jasmíně a bok po boku kráčely cestou do neznáma. „A jak se ti v Hope vůbec líbí?“ Navázala Jen po chvilce ticha další konverzaci. „Je to tady báječné, jsem vážně ráda, že mi o klubu Nell řekla.“ Pousmála jsem se po chvilce přemýšlení a pobídla Shi, aby se neplazila tak pomalým tempem. Ťapala hezky kupředu a já si v klidu povídala s Jennifer.
„Cesta se tu bude zužovat, tak se zařaď za mě a jak řeknu, naklušeme, souhlas?“ „Jojo, budu připravená.“ Ztuhla jsem v kříži, stiskla holeně a vydržela otěže, které jsem si v kroku stihla trochu posbírat. Shi zastavila a čekala, co se bude dít dál. Držela jsem ji na místě a pobídla ji ve chvíli, kdy už byl mezi ní a Jasmínou dostatečný rozestup. „A klus!“ Zavolala dostatečně nahlas Jen. Hned jakmile Jasmína naklusala, stiskla jsem holeně a nabídla kobči otěž. Ochotně se rozklusala za kobčou před námi. „Lehký klus!“ Připomněla mi ještě Jennifer, a tak jsem po pár krocích začala vysedávat. Neřešila jsem, na jakou nohu, stejně jsem si za nějakou dobu musela přesednout. Sledovala jsem krajinu kolem nás a užívala si čas strávený v sedle. „A krok!“ Zavolala na mě Jen a počkala, až zpomalím já se Sunshine. „Teď půjdeme do jednoho kopce, tak Sunshine nezapomeň odlehčit a povolit otěže. Hned jak se začala cesta zvedat, odlepila jsem se od sedla, ruce jsem posunula trochu dopředu a snažila se udržet nahoře. S tím, jaký kopec nás čekal, jsem si začínala myslet, že se zítra sotva pohnu. „Až budeš jezdit ven sama, doporučuji ti chodit kopce co nejčastěji. Kopce jsou skvělé na zlepšení kondice, pravidelnou prací v kopcích se kůň krásně nasvalí.“ Konečně jsme se blížily ke konci. Posledních pár metrů a konečně jsem si mohla sednout zpátky do sedla. „Být na tvém místě, tak alespoň ty nohy začnu posilovat. A naklušeme!“ Jak řekla, tak také udělala. Hned jak se dala dvojice před námi do pohybu, stiskla jsem holeně, nabídla otěž a začala vysedávat. „Za chvíli vyjedeme na louce, tak si ji pořádně drž, ať ti nevyletí. Však víš, že cval není v plánu.“ „Beru na vědomí.“ Přikývla jsem a sledovala cestu před námi. Nechápala jsem, jak je vůbec možné, že je zdejší les tak čistý. „Do kroku!“ Sice jsem si myslela, že se bude klusat až k louce, ale poslechla jsem rozkaz, ztuhla v kříži, samozřejmě přestala vysedávat, stiskla holeně a vydržela otěže. Shi zpomalila stejně jako Jasmína. Rozhlížela jsem se zrovna kolem, když jsem na kopci po naší pravé straně spatřila dvě roztomilé srnky. „Tak ty jsou boží.“ Řekla jsem tiše Jennifer, která nadšeně souhlasila. Tiše jsme prošly kolem a překročily vyschlé koryto malého potůčku. Hned za první zatáčkou jsme vyšly z lesa na rozlehlou louku.
„Louku projdeme krokem, nerada bych, aby se nám některý z těch psů zakousl do koní. Pak půjdeme ještě chvilku lesem, než dojdeme k turistické stezce, která nás dovede až k příjezdové cestě k Hope.“ Jennifer měla pravdu. Na louce bylo několik na volno puštěných psů. Naštěstí byli dost daleko a jejich majitelé si je bedlivě hlídali. Cesta přes louku trvala snad deset patnáct minut. Shi se zatím chovala ukázkově, pokud tedy nepočítám pár uskočení, když se v lese lekla padajícího lístku nebo praskání větvičky. Chápala jsem ji. Pokud bych se celou noc dívala na horory, a pak šla ven, kde by se ozývaly podobně děsivé zvuky, možná bych reagovala stejně.
„Musíme přejít přes silnici, takže pojď hezky vedle mě.“ Počkaly jsme, až nepojede žádné auto, ještě jednou se pro jistotu rozhlédly a silnici jsme přešly. „Cesta tu bude dostatečně široká, takže můžeš zůstat vedle nás.“ Mrkla na mě Jennifer, když jsem se chtěla zařadit zpátky za ni. Cestou lesem jsme hodně střídaly přechody, v klusu jsem nezapomínala přesedat. Nechtěla jsem přeci jednu stranu zatěžovala víc než tu druhou.
„Domů je to kousek, klidně můžeš povolit otěže, půjdeme jenom krokem. Však tady už to znáš.“ Jen měla opět pravdu. Cestu k jezeru jsem měla neustále v hlavě, takže jsem si dokázala vybavit, že jsme přesně tudy před několika dny všichni šli. „Nejezdíme tudy příliš často, však víš, někteří lidi mají na koně odlišný názor, než máme my.“ Po cestě jsme potkaly pár lidí, které jsme slušně pozdravovaly a raději se zde nijak nezdržovaly. Jennifer mě po cestě stihla seznámit i s několika pravidly, kterými bych se měla řídit, až časem budu jezdit sama. Stejně jsem si byla jistá, že pokud pojedu sama ven, v klubu se určitě najde nějaká osoba, která mi tyhle i jiné věci zopakuje třeba stokrát.
Před stájí jsem seskočila zpátky na zem, vytáhla jsem třmeny a povolila podbřišník. Ve společnosti Sunshine, Jennifer a Jasmíny jsem vyrazila směrem do stáje.