Komentář, na který odpovídáte
clair a sunshine: TERÉN S TRENÉREM 1/1 – VOLNÝ TÝDEN
Vyšla jsem ze stáje a rozhlédla se. Jennifer stála s Jasmínou opodál. „Promiň mi to zdržení.“ Omlouvala jsem se hned. „To je v pohodě, dorazila jsem taky pozdě.“ Mávla nad tím rukou Jennifer, dotáhla si Jasmínu a vyšvihla se do sedla. Já udělala to samé. Dotáhla jsem podbřišník, stáhla si na obou stranách třmeny a vyhoupla se nahoru.
„Kam pojedeme?“ Zeptala jsem se zvědavě. „Nech se překvapit.“ Šibalsky se na mě usmála Jennifer a pobídla Jasmínu do kroku. Stiskla jsem holeně a nechala Sunshine vykročit kupředu. „Dávej si dobrý pozor, nikdy nevíš, čeho se ti kůň může leknout.“ Dodala ještě Jennifer a já přikývla. Prošly jsme bránou vedoucí pryč z areálu a pokračovaly cestou dál.
Za nedlouho Jennifer odbočila na cestičku vedoucí do lesa. „Rushwillský les se ti určitě bude líbit. Je to tam nádherné, stejně jako v jiných částech zdejší přírody.“ A měla pravdu. Hned jak jsme vjely do lesa, zaznamenala jsem ten neuvěřitelný klid a pořádek. Cesta byla dostatečně široká, takže jsem se zařadila vedle Jennifer na Jasmíně a bok po boku kráčely cestou do neznáma. „A jak se ti v Hope vůbec líbí?“ Navázala Jen po chvilce ticha další konverzaci. „Je to tady báječné, jsem vážně ráda, že mi o klubu Nell řekla.“ Pousmála jsem se po chvilce přemýšlení a pobídla Shi, aby se neplazila tak pomalým tempem. Ťapala hezky kupředu a já si v klidu povídala s Jennifer.
„Cesta se tu bude zužovat, tak se zařaď za mě a jak řeknu, naklušeme, souhlas?“ „Jojo, budu připravená.“ Ztuhla jsem v kříži, stiskla holeně a vydržela otěže, které jsem si v kroku stihla trochu posbírat. Shi zastavila a čekala, co se bude dít dál. Držela jsem ji na místě a pobídla ji ve chvíli, kdy už byl mezi ní a Jasmínou dostatečný rozestup. „A klus!“ Zavolala dostatečně nahlas Jen. Hned jakmile Jasmína naklusala, stiskla jsem holeně a nabídla kobči otěž. Ochotně se rozklusala za kobčou před námi. „Lehký klus!“ Připomněla mi ještě Jennifer, a tak jsem po pár krocích začala vysedávat. Neřešila jsem, na jakou nohu, stejně jsem si za nějakou dobu musela přesednout. Sledovala jsem krajinu kolem nás a užívala si čas strávený v sedle. „A krok!“ Zavolala na mě Jen a počkala, až zpomalím já se Sunshine. „Teď půjdeme do jednoho kopce, tak Sunshine nezapomeň odlehčit a povolit otěže. Hned jak se začala cesta zvedat, odlepila jsem se od sedla, ruce jsem posunula trochu dopředu a snažila se udržet nahoře. S tím, jaký kopec nás čekal, jsem si začínala myslet, že se zítra sotva pohnu. „Až budeš jezdit ven sama, doporučuji ti chodit kopce co nejčastěji. Kopce jsou skvělé na zlepšení kondice, pravidelnou prací v kopcích se kůň krásně nasvalí.“ Konečně jsme se blížily ke konci. Posledních pár metrů a konečně jsem si mohla sednout zpátky do sedla. „Být na tvém místě, tak alespoň ty nohy začnu posilovat. A naklušeme!“ Jak řekla, tak také udělala. Hned jak se dala dvojice před námi do pohybu, stiskla jsem holeně, nabídla otěž a začala vysedávat. „Za chvíli vyjedeme na louce, tak si ji pořádně drž, ať ti nevyletí. Však víš, že cval není v plánu.“ „Beru na vědomí.“ Přikývla jsem a sledovala cestu před námi. Nechápala jsem, jak je vůbec možné, že je zdejší les tak čistý. „Do kroku!“ Sice jsem si myslela, že se bude klusat až k louce, ale poslechla jsem rozkaz, ztuhla v kříži, samozřejmě přestala vysedávat, stiskla holeně a vydržela otěže. Shi zpomalila stejně jako Jasmína. Rozhlížela jsem se zrovna kolem, když jsem na kopci po naší pravé straně spatřila dvě roztomilé srnky. „Tak ty jsou boží.“ Řekla jsem tiše Jennifer, která nadšeně souhlasila. Tiše jsme prošly kolem a překročily vyschlé koryto malého potůčku. Hned za první zatáčkou jsme vyšly z lesa na rozlehlou louku.
„Louku projdeme krokem, nerada bych, aby se nám některý z těch psů zakousl do koní. Pak půjdeme ještě chvilku lesem, než dojdeme k turistické stezce, která nás dovede až k příjezdové cestě k Hope.“ Jennifer měla pravdu. Na louce bylo několik na volno puštěných psů. Naštěstí byli dost daleko a jejich majitelé si je bedlivě hlídali. Cesta přes louku trvala snad deset patnáct minut. Shi se zatím chovala ukázkově, pokud tedy nepočítám pár uskočení, když se v lese lekla padajícího lístku nebo praskání větvičky. Chápala jsem ji. Pokud bych se celou noc dívala na horory, a pak šla ven, kde by se ozývaly podobně děsivé zvuky, možná bych reagovala stejně.
„Musíme přejít přes silnici, takže pojď hezky vedle mě.“ Počkaly jsme, až nepojede žádné auto, ještě jednou se pro jistotu rozhlédly a silnici jsme přešly. „Cesta tu bude dostatečně široká, takže můžeš zůstat vedle nás.“ Mrkla na mě Jennifer, když jsem se chtěla zařadit zpátky za ni. Cestou lesem jsme hodně střídaly přechody, v klusu jsem nezapomínala přesedat. Nechtěla jsem přeci jednu stranu zatěžovala víc než tu druhou.
„Domů je to kousek, klidně můžeš povolit otěže, půjdeme jenom krokem. Však tady už to znáš.“ Jen měla opět pravdu. Cestu k jezeru jsem měla neustále v hlavě, takže jsem si dokázala vybavit, že jsme přesně tudy před několika dny všichni šli. „Nejezdíme tudy příliš často, však víš, někteří lidi mají na koně odlišný názor, než máme my.“ Po cestě jsme potkaly pár lidí, které jsme slušně pozdravovaly a raději se zde nijak nezdržovaly. Jennifer mě po cestě stihla seznámit i s několika pravidly, kterými bych se měla řídit, až časem budu jezdit sama. Stejně jsem si byla jistá, že pokud pojedu sama ven, v klubu se určitě najde nějaká osoba, která mi tyhle i jiné věci zopakuje třeba stokrát.
Před stájí jsem seskočila zpátky na zem, vytáhla jsem třmeny a povolila podbřišník. Ve společnosti Sunshine, Jennifer a Jasmíny jsem vyrazila směrem do stáje.