Komentář, na který odpovídáte
terez & curtis: ~ TERÉN S TRENÉREM – VOLNÝ TÝDEN ~
Došla jsem před stáj, kde byla i Jennifer, dneska sedlala Jasmín. Takže dva grošáci ven. Jennifer byla přece jenom rychlejší než já a už seděla na Jasmíně, kdežto já teprve snažila se toho svého lenocha dostat ven ze stáje. „Šup, šup, jinak dneska nevyrazíme.“ Zasmála se.
„No jo, když Curtis si dneska řekl, že bude mít líný den a práce nepřipadá v úvahu.“ Usmála jsem se, dotáhla ho na třetí dírku a stáhla si třmeny. Nalezla jsem přes schůdky, které byli u venkovního uvazoviště. Nechtěla jsem ničit sedlo a radši jsem šla přes tyhle schůdky. Když jsem se úspěšně vyškrábala do sedla, tak jsem ještě zkontrolovala o kolik bude potřeba dotáhnout.
„Dotáhneme koně až po první klusu, ano. Teď půjdeme na druhou stranu než je město, ta cesta je štěrk, ale jsou místa, kde se dá i klusat. Potom půjdeme do lesa, kde bude i takový kopec, kde si koně v klusu hezky máknou, ale to jistě ani jednomu neuškodí, ano. Půjdeme většinu času vedle sebe, takže nemusíš mít strach, že bys mě neslyšela, ano.“ Vysvětlila mi dnešní plán terénu. Když mi bylo řečeno, že tenhle týden je volno, tak jsem se rozhodla chodit ven a pracovat ze země. Pobídli jsme současně koně a šly jsme ven z areálu na opačnou stranu než je městečko. „Když budeš pak chodit sama a budeš chtít, aby si Curtis trochu zamakal v kopcích, když koně hodně taky posilují a jedno jestli jdou nahoru nebo dolu, krokem nebo cvalem, tak tenhle les, který se mimochodem jmenuje Buřinka, protože z jednoho úhlu vypadá jako buřinka, je na to skvělý! Ale těch míst, které jsou skvělé pro tebe, a Curtise je hodně. Momentálně Johan se snaží nějak domluvit jezdecké stezky a taky, aby zemědělci nám povolili stezky přes jejich pole. Ale všechno je bohužel ještě v jednání, snad to starosta povolí a zemědělci budou pohodě.“ Usmála se. To by bylo super, protože občas pro ty koně jsou tyhle vyjížďky super a kůň si taky potřebuje občas odpočinout a dostat se z té rutiny, kterou zažije na jízdárně, ale ne venku. I když je pravda, že i venku se dá pracovat, ale je to jiné. „Klus, lehký klus.“ Zavelela. Stiskla jsem holeně, zhoupla se v sedle a nabídla Curtisovi otěž. Curtis hezky vykročil, i když po pár krocích zase usoudil, že udělal dostatek pohybu a řekl si, že postupně a nenápadně bude zpomalovat, až zase půjde krokem.
„Ale copak to tady vymýšlíte, pane.“ Prohlásila jsem směrem k němu, a když jsem dosedla, tak jsem vždy stiskla holeně, aby Curt nevypadnul z tempa.
„Super, drž ho v takovém klusu. Trochu si ho ještě vezmi na otěž, protože už si dává hlavu dolu. Zvládneš to v klusu?“ Podívala se na mě, koutkem oka jsem viděla, jak Jasmína jde hezky podsazená. Jenom jsem přikývla a zkusila to. Curtis se opřel do otěže a trochu zvednul v hlavu, „pohraj si pravá, levá otěž, on pak zase povolí tu hlavu dolů. Jinak tomu se říká poloviční zádrž, ano.“ Usmála se na mě. Zkusila jsem její rádu ohledně té zádrže. „Ještě chvíli to zkoušej, on povolí, to se neboj.“ Usmála se na mě. Zkoušela jsem to, ani nevím jak dlouho, ale pak Curtis zase povolil tu svojí palici a byl v pohodě. „Krok!“ Zavelela Jennifer. Sedla jsem si do sedla, zaklonila se, ztuhla v zádech a malinko zatáhla za otěž. Curtis si přežvýknul udidlo a potom přešel do kroku.
„Šikovný.“ Usmála jsem se a pohladila jsem ho po krku.
„To, co jsme teď klusali, tak zrovna povolená část jezdecké stezky. Proto je tady napůl štěrk smíchaný s hnojem. Pro koně je to měkké, ale zárověn se neboří.“ Vysvětlila mi, „v lese to je trošku složitější, že jak jsou ty stromy, tak se to musí vymyslet ta cesta tak, aby byla trochu rovná. Takže občas to tady s Björnem procházíme a snažíme se vymyslet co nejlepší cestu. Na kopci plánujeme pár přírodních skoků, například příkop, skok do a z vody, křoví a takhle. Ale všechno je pořád úkol na dlouhou trať. Povolení na tom kopci už máme, ale pořád tam vymýšlíme tu cestu. Klidně tě tam můžu vzít, abys to viděla, jak to tam vypadá.“ Usmála se na mě.
„Určitě to chci vidět.“ Usmála jsem se na ní s radostí. Jennifer pohladila po krku Jasmín.
„Támhle hned zahneme, ten kus cesty než se dostaneme do lesa je hold tvrdší, tak půjdeme krokem, ale až bude čas tak tam navezeme tu směs štěrku a hnoje i tam, ale jak jsou ty vedra, tak jsme rádi, že jsme rádi.“ Usmála se Jennifer na mě. „Ale i tak si můžeš hlídat ten sed. Já vidím ty paty.“ Okamžitě jsem se podívala na své paty a snažila propnout co nejvíce dolů.
Zahnuli jsme na cestu, která vedla do lesa. Cesta byla úplně suchá a od toho byla i popraskaná. „Klidně v tomhle nech Curtise si vybrat, přece jenom jsou to pořád jeho nohy a on sám ví, co mu nejvíce vyhovuje.“ Usmála se na mě Jennifer. Povolila jsem trochu Curtovi otěže a on si sám vybral cestu, která vedla skrz trávu. Cesta ovšem nebyla zas tak dlouhá, protože během chvíli jsme byli v lese.
V lese bylo krásně, stín, takže díky tomu bylo v lese dobře. Jennifer se rozhodla, že je čas koníky dotáhnout. Dotáhla jsem si teda ze sedla Curtise. Pak jsme opět šli chvílli krok, aby si koně zvykli na to, že jsou dotažení. „Dneska tu je krásně.“ Poznamenala jsem a Jennifer přikývla.
„Klus!“ Zavelela jsem opět Jennifer, když jsme se ocitli na široké cestě, která byla měkkčí, ale koně se pořád nebořili. Stiskla jsem holeně, zhoupla se v sedle a nabídla jsem Curtovi otěže. Curtis okamžitě vykročil energickým krokem, vždycky když jsem dosedla, tak jsem stiskla holeně, aby šel ve stejném tempu. Curtis si občas odfrknul a přežvýknul si.
Když jsme se dostali ke kopečku, o kterém mi Jennifer řekla, že vede směrem k těm přírodním překážkám, tak jsme obě přešli do kroku. Jennifer mi vysvětlila, že vždycky, když jdu do s koněm do kopce, tak je dobré si stoupnout do třmenů a když jdu z kopce, tak se zase se zaklonit. Vyšli jsme v klidu kopec a dostali jsme se k oněm přírodním. Procházeli jsme se tam a Jennifer mi ukazovala u toho, kde co plánuje. Fakt to vypadalo úžasně takhle.
Po chvíli jsme se vydali na cestu zpět. Z kopce jsem se trochu zaklonila. Chvíli jsme zase šli krokem, aby měli koně chvíli pauzu, než začnou úplně klusat. „Klus!“ Zavelela Jennifer a opět jsme cestu v lese proklusali. Curtis očividně věděla, že jdeme domů, tak byl hodně nadšený a spíš jsem ho musela brzdit než pobízet.
Když jsme se dostali k okraji lesa, tak opět krok. Cesta, která vedla k hlavní jezdecké cestě byla suchá a tvrdá, tak jsem opět nechala Curtise, aby si vybral cestu, kudy chce jít. Když jsme se dostali na hlavní jezdeckou cestu, která vedla do Hope, tak jsme ještě kousek klusali, ale aby si koně stihli vydýchat, tak jsme se pak šli už jenom krokem. Povolila jsem Curtisovi podbřišník za což mi poděkoval hezkým otřepáním celého těla.
Když jsme se dostali před stáj v Hope, tak jsem z něho slezla, vytáhla třmeny, povolila sedlo. Rozloučila jsem se a poděkovala za vyjížďku Jennifer a šla jsem směr stáje.